Vladimíra Petráková chce zčeřit stojaté vody české vědy. S iniciativou Czexpats in Science přenáší do Česka zkušenosti ze zahraničí. A zároveň boří představu, že vědkyně si musí vybrat mezi kariérou a rodinou. Sama dělá špičkovou vědu se čtyřmi dětmi a vede vědeckou skupinu na Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského.
Přestože celá řada žen si kvůli dětem vědeckou dráhu rozmyslí, Petrákovou k ní paradoxně narození prvního dítěte nasměrovalo. Dceru přivedla na svět ve dvaceti letech během studia na Fakultě biomedicínského inženýrství na ČVUT.
„Byla pohodové miminko, často jsem ji brala na hodiny, což byla atrakce a rozptýlení i pro ostatní. Když jsem dokončovala školu, řešila jsem, jak skloubit rodičovství a kariéru. Hledala jsem práci, která mi umožní vyzvedávat dceru brzy ze školky. Rozhodla jsem se proto jít na doktorát, který mi tuhle flexibilitu dal. A tam se najednou zažehla jiskra a mě chytla experimentální práce v laboratoři,“ líčí Petráková.
Ve škole si odpočala od péče o dceru a během času s ní zase vypnula od studentských povinností. Zjistila tak, že mít v životě obojí není vůbec špatné, že kariéra a rodina tvoří dvě strany jedné mince. Zároveň jí to dodalo sebevědomí, že i s dítětem se dá dělat náročná vědecká kariéra. Postupně si tak pořídila tři další potomky, přičemž nejmladšímu jsou tři roky a nejstarší je sedmnáct let.
Na doktorátu zkoumala malé diamanty a po jeho konci se začala zabývat zlatými částicemi. Dnes studuje oba materiály a sleduje, jakým způsobem s těmito malými objekty interaguje světlo. Částice, se kterými pracuje, jsou menší než vlnová délka světla. Petráková a její tým tak využívají metody, které umožňují překonat takzvaný difrakční limit světla.
Ve vědeckém světě se mělo dlouho za to, že optický mikroskop se nemůže dostat na lepší rozlišení, než je přibližně polovina vlnové délky světla. Až nedávno vědci přišli na trik, jak tuto fyzikální vlastnost světla obejít. V roce 2014 za svůj objev dokonce získali Nobelovu cenu za chemii.
Dali tím vzniknout superrozlišovací mikroskopii, kterou se teď česká vědkyně snaží posunout zase o krok dál. „Pod standardním mikroskopem by miniaturní molekuly vypadaly jen jako rozmazaný flek a neviděli bychom jejich strukturu. Díky superrozlišovacímu mikroskopu jsme schopní se dostat až na rozlišení okolo dvaceti nanometrů – o tolik vám vyroste nehet za dvacet sekund,“ přibližuje vědkyně.
Se svým týmem chce dosáhnout ještě větší míry detailu. Využívá k tomu kovové nanočástice, které silně interagují se světlem. Zesilují optickou odezvu molekul a umožňují manipulovat se světlem, měnit jeho barvu nebo směr. Pomocí nich chce vytvořit jakousi lupu, která umožní v lepším rozlišení pozorovat třeba vnitřní strukturu proteinů v buňkách.
Poznatky z jejího výzkumu se přitom dají využít nejen k vylepšování mikroskopie, ale také pro získání nových poznatků pro oblasti, kde se setkávají různé materiály a světlo. Příkladem jsou třeba solární články.
„Náš výzkum je výjimečný tím, že kombinuje přístupy různých oborů. Studujeme fyzikální otázky, ale používáme k tomu biochemické nástroje, jako jsou molekuly DNA, nebo metody využívané v biologii, jako je mikroskopie. Blízko máme ale i k materiálovému inženýrství,“ popisuje Petráková.
Nejtěžší podle ní bylo sestavit kvalitní tým, který by si rozuměl. Schopné lidi hledala po celém světě a dnes vede mezinárodní skupinu sedmi vědců. „Třeba na pozici pro Ph.D. studenty se mi přihlásilo kolem osmdesáti lidí, ale jen jeden Čech. Mezinárodní týmy jsou u nás na ústavu naprosto běžné. Je potřeba českou vědu víc otvírat světu,“ říká Petráková.
O to se snaží i prostřednictvím iniciativy Czexpats in Science, kterou založila s bývalými spolužačkami z ČVUT. Organizace sdružuje stovky českých vědců, kteří působí v zahraničí nebo se z ciziny vrátili zpět. A chtějí své zkušenosti přenášet do českého vědeckého prostředí.
„Náš cíl je, aby česká věda nebyla tak uzavřená do sebe. Chceme do ní přinést novou inspiraci ze zahraničí a otevřít ji víc novým lidem i nápadům,“ přibližuje Petráková, která sama strávila téměř čtyři roky na stáži v Berlíně a v budoucnu by se ráda znovu za hranice vypravila.
Překvapilo ji přitom, že zatímco v Česku se s kolegy bavila hlavně o fungování systému a grantech, v Německu si všichni povídali hlavně o samotné vědě. „Dělá se tam pořádně a s velkou ambicí už od začátku. Počítá se s tím, že chcete udělat vědecký průlom, a podle toho si i navrhujete experimenty jinak,“ popisuje Petráková.
Mile ji potěšilo také to, že zatímco v Česku se jako pracující matka setkávala často s předsudky, v Berlíně sklízela obdiv. „Společnost se tam na péči o rodinu dívá jinak, nemusí to být jen úkol žen. V Česku je pořád stigmatizující, když matka malých dětí pracuje. V Německu jsem cítila, že mi fandí, což bylo hodně podporující,“ říká vědkyně.
Kromě společenských tlaků podle ní brání Češkám dělat špičkovou vědu i systémové překážky. Nemohou si například přerušit nebo prodloužit granty v případě, že se jim narodí dítě. „Někteří muži vědci navíc nechtějí akceptovat fakt, že to ženy ve vědě mají těžší. Nejsou ochotní ty překážky vidět,“ hodnotí Petráková.
Sama má prý výjimečnou pozici díky tomu, že má štěstí na podporující kolegy a partnera, který se s ní dělí o péči o děti. „Je to můj fanoušek číslo jedna. O děti se stará, i když jezdím na služební cesty do zahraničí. Ale čtyři děti je náročné zvládat i ve dvou dospělých, takže se snažím nebýt pryč moc často,“ líčí Petráková.
Pomáhá jí také to, že se nebojí říct si o pomoc a má například paní na úklid. Nebo že si může práci rozvrhnout podle svých časových potřeb a pracovat z domu. Experimenty musí dělat v laboratoři, ale hodně času tráví u počítače, kde načítá články, zpracovává data a promýšlí experimenty.
„Celou svou kariéru jsem pracovala hodně z domu a měla ve srovnání s kolegy méně laboratorních hodin. Ale raději si každý experiment pečlivě připravím a mám větší jistotu, že je správně navržený a má smysl. A to radím i studentům,“ říká vědkyně.
Už během vysoké školy zjistila, že pokud chce zvládat studium i péči o malou dceru, musí odbourat vše nepodstatné a zabývat se jen důležitými věcmi. „Naučilo mě to vidět jen hlavní cíl a dělat vše pro to, abych se k němu dobrala. A to dnes využívám i ve vědě,“ popisuje svůj přístup k práci Petráková.
Dnes má hned tři takové cíle – posunout dopředu svůj obor, povznést českou vědu a podpořit vědkyně s dětmi. „Přála bych si, aby česká věda byla víc světová a orientovala se na budoucnost. Abychom přemýšleli, kam jdeme, a nečekali jsme jen na vnější podněty. Ale kdybych mohla změnit opravdu jen jednu věc, tak bych chtěla změnit myšlení vědkyň, aby věděly, že si nemusejí vybrat mezi kariérou a rodinou.“
